Výkřiky do tmy

O pár let později..

Neděle v 15:53
Když jsem sem naposledy něco napsala, zrovna jsem se chystala se svým snoubencem na první Vánoce v našem společném bydlení. Uběhlo pár let a já se chystám na naše první Vánoce ve třech. :)

Chvíli před tím jsem se svěřovala, jak se mi Facebook plní fotkami dětí nebo těhotenských bříšek a jak radši koukám na vtipné fotky koček a štěňátek.. To se nezměnilo. :D Jen už patřím taky k těm, co tam hází fotky miminka.

Abych to tak shrnula, vlastně se toho zas tak moc nezměnilo. Jen pár trochu pro život zásadních věcí.

Už jsem asi dospělá..

7. září 2016 v 18:20
Je to sice smutné, ale je to tak. Nedávno skončily mé první neprázdniny. Je docela zvláštní si tohle uvědomit. Pravda, loni jsem si prázdniny taky nijak extra neužila, ale to jsem zatím byla jen brigádnice. Stejně jako mnoho prázdnin předtím. Jenže teď už to za chvilku bude rok, co je ze mě těžce pracující kancelářská osoba, co si musí dovolenou plánovat tak, aby se nekřížila s některým z kolegů, achjo..

Po sestěhování s přítelem (teda vlastně snoubencem) můj život vypadá jako hrozný stereotyp. Pondělí až pátek do půl čtvrté v práci, pak domů, poklidit, uvařit, sem tam nějaká návštěva nebo výlet. Od středy zoufale toužit po víkendu. Od pondělí do středy se vzpamatovávat, že je další pracovní týden.. :D
Asi to skoro vypadá, že si stěžuju. Ale tohle je v podstatě můj vysněný život. :)

Bohužel už nemám tolik "svého" klidu. A když už ano, vychutnávám si ho různě, jen ne psaním sem.. Pořád na to tady ale myslím. Chybí mi to. :)
Všichni stárneme. Stačí projít mé oblíbené blogy.. Nezůstal jediný. Všichni se rozprchli a psaní buď úplně nechali, nebo hoodně omezili..
Nebo se podívat na facebooček, kde pokud nevidím fotky ze svateb, tak tam je mimino. A když ne, tak alespoň rostoucí břicho. Díky bohu za všechny, kdo alespoň sem tam sdílí nějaké video se štěňátkem nebo kočkami. :D

Ale co si budeme povídat, brzo tam budou i fotky z mé svatby. :) Teda ne zas tak brzo, příští rok. Ne, bohužel nedodržíme tradici "do roka a do dne". Ale co. Přece není kam spěchat. A musím nejdřív zhubnout do šatů.. :D A taky si ujasnit, jakou svatbu vlastně chci.. Zatím jsem totiž vystřídala nadšení pro tolik variant, že to ani spočítat nejde a nezůstalo mi snad žádné.. :D Takže se neustále jen inspiruji a rozhodování odkládám. :)

Vůbec nemám ponětí, kde se mi najednou vzalo tolik času, abych v klidu a nerušeně sepsala tolik řádků.. Asi se opět projevila síla přání. :)

Snad se mi to znovu povede někdy brzy.. :)

Šťastné a veselé!

25. prosince 2015 v 12:18
Po delší odmlce se opět ozývám s jedním výkřikem do tmy, abych vám všem popřála co nejkrásnější svátky. :)

3.10.2015...

4. října 2015 v 20:29
...byl nádherný den. Slunce svítilo, pofukoval příjemný větřík. Udělali jsme si výlet k jezeru Berzdofer See. Celé léto jsme se tam chtěli podívat, ale tak dlouho jsme to odkládali, až jsme se nakonec rozhodli využít krásného počasí jednoho z prvních podzimních dnů.
Vzali jsme si s sebou kolečkové brusle, abychom využili těch parádních cyklostezek kolem jezera. Dojeli jsme na bruslích až na konec jedné z nich a obsadili jednu příhodně umístěnou lavičku. Seděli jsme tam, pozorovali jezero a povídali si. Dostala jsem dokonce k svačince Toblerone. :) Pak řekl, že pro mě má ještě něco a že mám zavřít oči.. Zakryla jsem je dlaněmi a když jsem je znovu odkryla, klečel přede mnou, kolem poházené okvětní lístky růží a v ruce držel krabičku s prstýnkem..

V první chvíli to byl opravdu šok. První, co jsem ze sebe vykoktala bylo, jestli si dělá srandu a že je to pěkně blbej vtip. :D Snažil se mě přesvědčit, že si opravdu nedělá srandu a já jeho zase že je blázen. Nakonec ale přece jen zaznělo ono "ANO". :)

A tak jsme tam stáli, objímali se, on bos, já na kolečkových bruslích, nenamalovaná a s mastnou hlavou. :D Kolem nás poházené lístky růží a sem tam nějaký ten projíždějící Němec na kole. Slunce svítilo, malé vlnky narážely na břeh a já byla zasnoubená.. :)

Pořád tomu nemůžu uvěřit! :D Ale je to opravdu tak. Jeden takový nádherný třpytivý prsten mi neustále připomíná, že se mi to vážně jen nezdálo. :)


Vážně už je půlka září?

14. září 2015 v 14:31
Opravdu nelhali, když tvrdili, že s přibývajícím věkem se rychlost plynutí času zvyšuje. Prázdniny utekly, ani nevím jak.. Možná to bude tím, že pro mě trvaly jen nějakých 14 dní (pokud nepočítám dovolenou..). No jo, pravděpodobně mé poslední prázdniny v životě a já si je dobrovolně useknu, abych mohla rovnou zapadnout do pracovního procesu.. :D

Za tu dlouhou dobu ticha, kdy to tu celé zelo prázdnotou, jsem kupodivu zažívala samé úspěchy (některé malé ale i pár opravdu velkých..).

Od státnic jsem tedy chvíli vstřebávala, že mám vůbec titul. Nedocházelo mi to dlouhou dobu, ale prý je to normální a dojde nám to až na promoci (nedošlo).. Pak se ale rozjel kolotoč všech možných povinností i pozitivních zážitků..

Otitulovaná :)

10. června 2015 v 11:51
I když tomu pořád nemůžu uvěřit, stále mi to ještě nedochází a vůbec se tak necítím, mám titul! :D Od včerejška je ze mě Bc. Nejlepší na tom všem je ten divný pocit, že vlastně nemusím nic dělat. Najednou nemusím mít výčitky, když se jen tak poflakuji u seriálu nebo dělám jiné naprosto neužitečné věci. Taky můžu vyhodit všechno učení, to bude najednou všude místa.. :D

Spousta lidí tvrdí, že by raději třikrát maturovali, než jednou dělali státnice. Já bych si naopak maturitu nechtěla zopakovat ani za nic. Zato státnice byly nakonec strašně fajn. :)

Znovu jsem se přesvědčila o tom, že všechno se děje z nějakého důvodu. Byly nám přiděleny dvě komise. Jedna sestavena z lidí, kteří nás učili. Logicky se potom člověk připraví hlavně na ty určité předměty. Navíc na přednáškách každý z nich sem tam prohodil nějakou otázku, která by se u státnic mohla objevit. Druhá komise byla sestavena z lidí, které buď vůbec neznáme, nebo je sice známe, ale raději bychom je ani nepoznali. :D Samí drsní a obávaní vyučující, kteří ani neučí předměty z našich státnicových okruhů. Podle zkušeností z předchozích let je možné u této slavné komise vyletět i z obhajoby bakalářky, která měla posudek za jedna. Dokážou se vysmát celé té roční náročné práci na bakalářce a ještě z autora udělat pitomce, o zkoušce jako takové ani nemluvě.
Asi nemusím ani říkat, o kterou komisi jsem každou noc před spaním úpěnlivě prosila. A možná ani nemusím psát, jakou jsem nakonec dostala.. Ovšem že tu druhou. :D
Tahle zpráva mě úplně rozhodila. Do té doby jsem měla ze všeho relativně dobrý pocit, docela jsem se i těšila, ale jakmile vyvěsili rozpis, kdo ke komu půjde, polila mě hrůza a skoro jsem to nemohla rozdýchat. Najednou se mi ani do učení nechtělo, zdálo se mi to zbytečné. Brala jsem to tak, že se tam půjdu akorát ztrapnit. Byla jsem strašně naštvaná.. Bylo těžké se znovu uklidnit a najít na tom něco pozitivního. To se mi vlastně ani nepodařilo, jen jsem se s tím za pár dní celkem smířila a mohla normálně fungovat dál.
Nakonec si ale myslím, že mi přidělení téhle komise jedině prospělo. Pochybuji, že bych se jinak tolik učila a brala to tak vážně. Nehledě na to, že nakonec tahle strašidelná komise byla úplně světová! :)

Šedé nebe a modrobílý svět

28. dubna 2015 v 14:25
Dnešní zamračený den je jako stvořený k prokrastinaci. A hrabání se v minulosti. Nemyslím žádné velké dojímání, i když.. no možná maličko. :D
Zkrátka projela jsem celou svou facebookovou zeď a s hrůzou jsem zjistila, že vše, co jsem si myslela o sobě a o tom, jak málo jsem se tam "vyjadřovala", byl jen velký klam. Rozhodla jsem se vymazat všechny ty své duchapřítomné příspěvky s tím, že jich přece bude jen pár, jenže nebylo. Především v období začátků facebooku mi tohle mazání dalo dost zabrat, až jsem si říkala, že snazší by bylo smazat celý profil a začít znovu. :D Ale některé ty vzpomínky pořád stojí za to. :)

Vrátila jsem se takhle hezky v čase a zjistila, že celý můj tehdejší život sestával snad jen z vaření, cpaní se, spaní, stěžování si na sníh a občasného postování prapodivných smajlíků nebo teček, případně vykřičníku. :D
Pamatujete na mega hit - lízátka? Je to už dobrých šest let, facebook se teprve rozjížděl a nejvíc cool věc bylo sdílet přes jakousi jednoduchou aplikaci obrázek lízátka, na které ostatní klikali a tím ho lízali a ono postupně ubývalo, až ho úplně vylízali. :D Postupně se odemykala další a další lízátka, no zní to hrozně stupidně, ale jak nás to tenkrát všechny bavilo! :D
Nebo další úchylárna - kvízy. Vyplňoval to každý, byla to neskutečná hovadina. Nejvíc mě dostal asi kvíz "jaký jsi korálek?", ale není to to nejhorší, co jsem tam objevila ("kdybyste byli hovno, jaký tvar a konzistenci by mělo"). :D Bohužel (nebo bohudík) už se u toho nezobrazoval výsledek daného kvízu a neměla jsem odvahu to cosi znovu rozkliknout. :D
Fajn bylo alespoň si k tomu mazání pouštět písničky, co se sem tam ve statusu objevily, a které jsem kdysi dávno žrala a poslouchala až do úplného oposlouchání (a teď znovu mému uchu lahodí).

Bylo vážně děsivé uvědomit si, jak dlouho už tu modrobílou blbost jménem facebook mám, a že asi vážně stárnu. Podle svých vlastních slov jsem třeba viděla film, který si absolutně nepamatuji. (A už se stahuje :D)
Rozhodně to byla zajímavá pouť vlastní minulostí. :)

Konec světa?

1. dubna 2015 v 2:27
Přesně to se mi dnes honilo hlavou celý den. Hned ráno jsem trošku zaspala. To ještě není nic hrozného, jen jsem musela vynechat své ranní cvičení a trošku sebou hodit. Ovšem zbytek dne stál za to..
Když jsem se celá rozlámaná vyvrávorala z postele a roztáhla závěsy, naskytl se mi odporný pohled na šeď, studeno a malý sněhový poprašek. Už to se mi vůůůbec nelíbilo. A to jsem ještě netušila, jak to tam bude vypadat přibližně za hodinu, až půjdu do školy.
Samozřejmě jsem šla v té největší vánici, brodila se po kotníky v neodházeném a neposypaném sněhu, zmítala se ve větru a byla nesmírně vděčná za svou jindy úplně pitomou kapuci, přes kterou nic nevidím a teď mě tak perfektně chránila před tím vším, že jsem ji přímo milovala. :) Došla jsem na autobus, krásně jsem si to načasovala, abych tam zbytečně nemrzla. Jenže kalamita autobus zpozdila a ještě jsem se do něj málem nenarvala, jak jinak. No nevadí, mám přece dost velkou časovou rezervu. Do školy jsem tedy dorazila včas a celá. Ovšem byla jsem jedna ze dvou, co to zvládly. :D Později ještě pár lidí dorazilo, ale hodina v pěti lidech asi vážně nemá moc cenu, takže jsem se po chvíli mohla brodit zase pěkně domů.
To by bylo fajn, kdybych odpoledne tuto cestu nemusela absolvovat znovu. Tentokrát už byl sníh mokrý, odporně čvachtal a klouzal snad ještě víc než ráno.
Později do toho všeho ještě začalo pršet, ale taky občas vysvitlo sluníčko, které podezřele hřálo. A do večera stihly všechny ty hromady sněhu zase roztát, takže z mých plánů jít stavět sněhuláka nebo uspořádat koulovačku taky nic nebylo. :/
Když jsem se pak večer chystala do práce, poslouchala jsem, jak venku děsivě fičí vítr. Stromy se ohýbaly až pomalu na zem, divím se, že žádný nespadl. Cestou mě to málem odfouklo..

Takže abych to shrnula, za jeden den bylo hnusně, hezky, napadl metr sněhu, zase roztál, pršelo, foukal nehorázný vichr, došlo ke spoustě dopravních nehod, vypadla elektřina na spoustě míst..


Myslela jsem, že apríl je až 1. dubna. :D

No dobře, trocha řečí o počasí asi úplně konec světa neobhájí, ale něco jiného dneska opravdu končí. A ani nevím, jestli mám radost, nebo je mi smutno.. Končí má kariéra recepční v hotelu.

Jarní sluníčko :)

23. března 2015 v 11:02
To je taková nádhera probouzet se díky slunečním paprskům. :) I když mě ty samé paprsky probudily po noční po třech hodinách spánku a do toho se přidalo sousedovic zlatíčko hrající si na zahradě se svou oblíbenou (a velmi hlasitou) hračkou. I přesto bylo fajn se probudit do prosluněného dne. :)
Jen škoda, že je pořád taková kosa a je to tak zrádné.

Co začaly tyhle slunečné dny, jsem zase taková akčnější. Možná to má i co dělat s tím, že jsem se zase po dlouhé době dokopala k pravidelnému cvičení. Teď ještě u toho vydržet.
Nedávno jsem zjistila, že bych sice hrozně ráda pro svoje tělo něco dělala, ale že sedlehy a podobné provařené cviky mě děsně nudí a je proto mnohem těžší se k nim doma dokopat. Pak jsem ale náhodou narazila na Tiffany Rothe a její cvičení mě dostalo.

Má první zkušenost s ní je docela vtipná, viděla jsem, že to video má jen pouhých 10 minut, tak jsem se prostě zvedla a že si to jako zkusím. Byla to sranda, samé kroucení zadkem, do toho povzbuzující řeči, jak jsme sexy a že se tak máme cítit apod. :D Říkala jsem si, že je to vážně zábavné, těch 10 minut uteklo. Já blbá jsem se potom ani neprotáhla. A druhý den jsem sotva lezla.. :D
Cvičení mělo být hlavně na pas a břicho, ale mě bolely nohy, ruce, záda, všechno.. :D Když jsem viděla, že i tohle "pouhé" kroucení zadkem tak krásně funguje, okamžitě jsem si našla co nejvíc jejích videí a poctivě už několik dní cvičím.

Výročí jako z pohádky..

16. března 2015 v 9:43
Všiml jste si někdo, že čím jsme starší, tím rychleji čas běží? Myslela jsem si, že tohle začne až mnohem později, ale ne. :D Přijde mi to jako včera, co jsme měli první rande a on už je to rok. ♥
A zažila jsem nejkrásnější výročí na světě..

Zašli jsme na večeři do restaurace, kde jsme měli první rande. Tenkrát jsme šli jen na kafe, ale on mě donutil dát si můj oblíbený griliášový pohár, kterému prostě nedokážu odolat. A sám si pak dal jen nějaký salát a ještě ho ani nedojedl, protože "už nemohl". :D Připadala jsem si hrozně nenažraně, i když jsem za to nemohla..
Tentokrát jsme si dali oba pořádné jídlo a na závěr jsme si chtěli dát ten slavný griliášový pohár, ovšem to by museli mít normální lidské porce a ne ty jejich obří, které jsme sotva dojedli. :D Tak jsme si na něj jen zavzpomínali a zamířili jsme raději domů.
Ještě než jsme došli do bytu, chtěl mi něco ukázat v garáži. Otevřel dveře, ale za nimi byl ještě pověšený nějaký kus látky. Vlezla jsem za něj, ale byla tam tma. Když rozsvítil, nejdřív jsem se úplně lekla a nechápala. :D

..Stálo tam auto, na kapotě poházené okvětní lístky růží a uprostřed klíčky. Celá garáž byla vytapetovaná igelitem posprejovaným různými srdíčky a obřím nápisem Miluju tě ♥.
K tomu všemu ještě pustil naši "budoucí svatební" písničku. (:D).

Pomalinku jsem se vzpamatovávala z prvotního šoku a ptala se, jestli to myslí vážně, jestli to je jako moje? A ono prý ano.. :)
Řidičák ještě nemám. Bylo v plánu, že si ho udělám za nějaké tři měsíce, ale pořád jsem se na to moc netvářila. Ovšem tohle je dokonalá motivace. :D
Ještě to ale nebylo všechno. Když jsme vešli do obýváku, po celém koberci bylo asi milion dalších okvětních lístků, na stole z nich vyskládané srdíčko, voňavá svíčka a ještě na mě čekala nádherná kytice růží - za každý měsíc spolu jedna růže. Byla jsem z toho úplně na měkko. Přišla jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Nejradši bych si do těch růží lehla a dělala andělíčky. :D
Pak jsem mu předala svůj dárek (za který jsem se v tu chvíli docela dost styděla, i když jsme byli jasně domluveni, že dárky budou jen maličkosti!). Celý rok jsem si schovávala lístky z kina a podobné drobnosti, zapisovala jsem si všechno, co jsme spolu zažili, nechala vyvolat několik našich fotek a z vyrobila jsem z toho album celého našeho vztahu. Jak si to prohlížel, zavzpomínali jsme si na celý ten krásný rok..
Bylo to opravdu nádherné výročí. Jako bonus jsme měli celý víkend byt pro sebe, takže jsme si to náležitě užili. :)
 
 

Reklama