Psací pokusy

Krátký pisálkovský výplod 18+

7. července 2014 v 22:33
Článek na téma týdne "Coming out"

Následující výplod je přístupný pouze 18+ letým! ;)
Mívala jsem snahu zkusit si napsat z každého soudku něco. Z časových důvodů mě to velmi rychle přešlo, přesto jsem stihla vyplodit dvě "erotické" povídky, z nichž tato je má druhá a poslední a tak to nejspíš i zůstane. Každopádně bych jen těžko hledala lepší záminku ke zvěřejnění zde, než fakt, že jsem 1) velmi dlouho zanedbávala rubriku píšu, 2) téma týdne k tomu sice nepřímo, ale přece vybízí a 3) mám v sobě pár sklenek bílého na téměř lačný žaludek, čímž se to myslím vysvětluje..

V zajetí reality

22. srpna 2013 v 16:50
Je krásný slunečný den jako stvořený pro bloumání po okolí. S bráchou jsme dřív ven moc nechodili, alespoň ne společně, ale poslední dobou se spolu bavíme víc a je to strašně fajn. Neustále se pošťuchujeme, jako by neuplynul ani rok natož deset od doby, kdy jsme spolu naposled takhle blbli.

Napadlo nás projít se k bývalé základce. Oba na ni máme určité vzpomínky. Jednou za čas je super zavzpomínat na staré časy. Procházíme kolem bývalé družiny a máme si pořád o čem povídat. Pokračujeme dolů z kopce. Už jsme u bývalé jídelny, když zahlédneme skupinku lidí. Sedí si tam na obrubníku podél cesty ke kostelu a něčemu se hlasitě smějí. Poznávám mezi nimi starého známého. Strašně dlouho jsme se neviděli.

Najednou mi začne zvonit mobil. Zvednu ho, ale neslyším ani slovo z toho, co dotyčný říká. Brácha zase dělá kravinky a hraje si na zloděje. Přikradl se ke mně zezadu a sápal se mi po mobilu, když v tom se objevil známý. Chtěl mě jen pozdravit a přitom se stal svědkem "přepadení". Muselo to vypadat asi dost skutečně, protože se mě hned začal zastávat. Křičel na bráchu, ať mě nechá okamžitě být, jenže ten z toho měl o to větší srandu a nepřestával se se mnou o mobil přetahovat.

Co budu?

1. srpna 2013 v 19:51
Když jsem byla malá, chtěla jsem napsat celou knihu básniček. Měla jsem jich vymyšlených a zapsaných několik i s obrázky. Vím, že tam bylo něco o stromu a.. no, prostě už si absolutně nemůžu vzpomenout a ten bloček, kam jsem je psala, už je dávno bůhvíkde. :(

Jednu z těch básniček si ale pamatuju dodnes. Je úplně pitomá. :D Ale je pro mě taková památeční. :)

Osud je svině..

23. dubna 2013 v 0:25
Článek na téma týdne "Proč zrovna já?"

Za poslední roky se jí převrátil život párkrát naruby. Prožila si různé zvraty, plno neúspěchů a zklamání, ale měla jeho. Byl její největší opora. Stál při ní v dobrém i zlém. Každý její problém obrátil v něco naprosto normálního, co má jednoduché řešení. Všechno zlehčoval, aby jí zvednul náladu. Byl prostě úžasný a ona byla opravdu hodně zamilovaná. Nebyl to takový ten přeslazený vztah. Spíš naopak, pořád se pošťuchovali, dělali si ze sebe navzájem srandu a "miluju tě" si říkali jen výjimečně. Přesto oba věděli, co cítí.
Všichni je berou jako pár snů. Nejspíš jim i závidí. Obdivují, jak si ze sebe i na veřejnosti dělají neustále srandu. Jsou pro sebe jako stvoření. Roky s ním plynou jako voda a ona hrdě nosí své růžové brýle. Dokud jí je jednoho dne surově neskopne z očí.

Na pokraji smrti...

15. února 2013 v 10:20
Ležela v trávě. Dlouhé hnědé vlasy se rozprostíraly okolo její tváře, proplétaly se trávou a sedmikráskami. Vypadalo to, jako kdyby ta malá kvítka rostla přímo z nich. Ležela tam se zavřenýma očima a nechala na sebe dopadat příjemné paprsky jarního slunce. Pofukoval vlažný větřík a pohrával si s několika pramínky těch čokoládových vlasů. Jeden z nich chvilku vesele poletoval a potom dopadl na její rty. Otevřela oči..

Tajemná krabice

14. února 2013 v 23:46
Článek na téma týdne "Vzpomínky"

Mám takovou velkou krabici. Možná není až tak velká, ale dost na to, aby se do ní vešly střípky vzpomínek z celého mého života. Je tam hromada věcí, které pro mě něco znamenaly nebo znamenají. Kdyby tuhle krabici otevřel někdo cizí, asi by nechápal, proč si někdo skladuje zrovna tyhle krámy…

Indický sen...

14. února 2013 v 14:30
Jednou se mi zdál úplně pitomý sen. Probudila jsem se celá zmatená a s knedlíkem v krku. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale sepsala jsem ho jako takovou kratší povídku a poslala kamarádce, které se to týká.

Neříkám, že jsem nikdy nic nenapsala, ale je to už strašně let (no vážně, už 4, týjo). Ta povídka na pokračování, kterou jsem tenkrát psala, zůstala, a nejspíš i navždy zůstane, nedokončená. Protože když si jí teď čtu, je to napsané úplně příšerně a nezajímavě, vlastně všechny ty zajímavé věci se teprve měly stát. V hlavě je pořád mám, ale mám odpor k tomu navazovat na ten děs běs co jsem tenkrát splodila. Ale to jsem trošku odbočila.

Každopádně tahle povídka se kamarádce líbila. A chtěla po mě napsat další. A tak vlastně tímto mini dílkem znovu začalo moje psaní...


 
 

Reklama